První autorské představení MALÉhRY s názvem NEBE?, inspirované vyprávěním a skutečnými příběhy žen kolem nás, se odehraje již 22. 5. v Divadle Bolka Polívky. Na představení Vás srdečně svou herečky autorského divadla, které jsme pro Vás vyzpovídali.

Zajímá nás Váš projekt MALÉhRY, na kterém se podílíte společně s herečkami Danielou a Nikolou Zbytovskými.
Bára: Divadlo Maléhry je autorské divadlo nás tři hereček. Máme zázemí již dvanáctou sezónu v Divadle Bolka Polívky v Brně, ale hostujeme po celé naší vlasti. Na repertoáru máme inscenace pro dospělé i pro děti, literární salón a scénické čtení, doplněné promítáním komiksů Venduly Chalánkové. Vydaly jsme knihu, chystáme další…naše tvorba vychází z toho, co nás dnes trápí, z čeho máme radost a co je tématem dnešních dní. Posloucháme o čem si lidé na ulicích nebo v kavárnách vyprávějí, používáme příběhy našich přátel, vlastni zážitky, křivdy a radosti. Vždy z toho vyjde komedie, protože i ta nejzávažnější situace se jeví z určitého úhlu pohledu komicky. Zasmát se sami sobě, svým problémům a starostem, to skutečně pomáhá. A když se nás sejde víc, život je rázem veselejší. Náš osobní život se prolíná s tím pracovním, prakticky neexistuji mezi těmito dvěma světy žádné hranice. Žijeme tak trochu jako dřív žily skupiny kočovných herců, jen k tomu kočování používáme méně romanticky dopravní prostředek, než byl povoz s koňmi.

Mohla byste nám přiblížit, na čí popud celý projekt vznikl, jak jste se daly dohromady a co pro Vás bylo inspirací?
Nikola: Jsme přesvědčené, že náhody neexistují. A tak nebyla náhoda, že jsme se sešly. My jsme se s Bárou seznámily, když nám bylo čtrnáct let. Byly jsme jediné holky v ročníku na Konzervatoři. Daniela už tenkrát hrála divadlo za režijního vedení Petera Scherhaufera z tehdejšího Divadla na provázku, Já jsem s ní pomalu začínala hrát a Bára se k nám přidala. Nic jsme neplánovaly, prostě se to stalo. Prošly jsme společně pubertou, proplakaly několik balení papírových kapesníků, ale vždycky to skončilo smíchem. A tak jsme pochopily, že život je zábavná tragikomedie! Bavíme se už víc jak dvacet let a pořád si máme co říct!

Daniela: Když nám Peter Scherhaufer zemřel, zdál se mi sen. Otevřel dveře mého pokoje a já se ho zeptala, jak se mu to podařilo. Vždyť dveře byly zamčené. Odpověděl mi, že když věříš ony se samy otevřou. Ráno jsem pochopila, že tu viru máme každý v sobě…mám pocit, že Peter na nás z nebe dohlíží jako takový divadelní anděl strážný a Bolek je našim andělem pozemským…

 

Chtěli bychom Vám pochválit Vaše webové stránky, které jsou rovněž Vaším blogem, kam všechny přispíváte. Psala jste blog již delší dobu? Nebo psaní blogu plynule navázalo na vývoj projektu?
Daniela: Co se týká psaní, zastávám tuhle funkci v našem triu já. Píšu scénáře, do čehož mi samozřejmě holky klají, píšu pohádky pro děti, fejetony a taky všechno, co je za divadlo potřeba napsat. Vlastně bych psala do šuplíku. Baví mě především ten proces…ta nekontrolovaná náhlá inspirace, přetlak…chvíle strávené mimo realitu a čas…jenže holky mi ten šuplík vždycky otevřou a šupnou ty moje texty na blog, nebo je nabídnou do televize či rozhlasu a nadchnou mě, že vydáme knihu (tak už jsme jednu vydaly a chystáme další), nebo že budeme texty číst v rámci scénického čtení či literárních salonů. Takže díky nim ty moje texty žijí. Každá z nás má nějaký ten dar, který druhé dvě nemají a tak když to spojíme, je z toho docela slušná zábava. Rozhodně se spolu nenudíme! Nikola režíruje, Bára vymýšlí vizuál, hudbu, světla…a taky se stará o naše webové stránky, zatímco já sedím a píšu v modrém kuličkovém pytli, aby tam měla co přidávat.

MALÉhRY jsou prvním třinoherním divadlem, a tak nám nedá se Vás nezeptat, co děláte pro to, abyste udržely Vaši ryze ženskou spolupráci v harmonickém duchu?
Bára: Neděláme nic zvláštního. Jen si za všech okolnosti říkáme pravdu. Zní to sice banálně, ale zkuste říkat svému okolí, co doopravdy cítíte, co si myslíte…možná tu pravdu nevydrží ani ten nejbližší rodinný vztah…když jsme hysterické všechny tři najednou, jedna z nás řekne:”Holky buďme trochu chlapi”. Po tolika letech už spolu mluvíme i beze slov (i když těch slov je stále hodně) a cítíme na dálku, co která z nás právě prožívá. Když se holky spoji, namísto toho, aby spolu bojovaly, je to hodně velký náboj energie! Vlastně je asi jedno o jaké vztahy se jedná, jestli nosíme sukně, nebo kalhoty. Záleží na tom, na jakých “vlnách vysíláme“…pokud jsou odlišné, nikdy se doopravdy neuslyšíme, pokud jsou stejné, jsme stále “na příjmu”.

Jaká témata rády ve scénáři otevíráte, a pro koho jsou Vaše herecká vystoupení určená?
Nikola: Pro všechny, kdo chtějí přijít. Dřív jsme si myslely, že třeba staří lidé naše texty nezkousnou a najednou jsme přišly na to, že kdejaká starší paní je docela velká “hypisačka”. Takže věk nerozhoduje! Rozhoduje naladění. A ti, kteří si nás najdou a opravdu přijít chtějí, jsou naší cílovou skupinou.

Daniela: Jak už jsem říkala, naše hry jsou komedie s trochou k zamyšlení. Většinou otevíráme témata, která nás zaujmou. Třeba to,že dříve jsme hledali smysl života v materiálním světě a dnes hledáme sami sebe. O takovém hledání je naše komedie “BIOSTORY” o zneužívání v rodině je “PEKLO”, o dojičkách toužících vymanit se z malého venkovského života a vyrazit do velkého světa je “VEPŘO,KNEDLO, ZELO”, kde nám zkrášluje jeviště muž…teda Pepa Polášek, který ztvárňuje podivína Josefa Kunu- pomocníka v kravíně. Komedie “NEBE?” je o třech ženách, herečce, učitelce a kadeřnici, které spáchaly sebevraždu z nešťastné lásky a setkávají se v prostoru mezi životem a smrti…“Čtení ke kafi” je takové zamyšlení nad tím, proč děláme věci, které třeba ani dělat nechceme a jak moc jsme v zajetí společenských předsudků. Všechny naše inscenace spojuje to, že bychom divákům chtěly předat trochu nadhledu nad sebou samotnými a radosti z toho, že máme osud ve vlastních rukou.

Bára: A taky bychom jim chtěly dat naději, že když to vyšlo nám, že děláme to, co nás baví, může to vyjít každému!

Na čem pracujete nyní a kde Vás v nejbližší době potkáme?
Daniela: Připravujeme knihu, dokončily jsme sedmidílný pohádkový seriál “Pejskové”, který teď běží v Českém rozhlase, přemýšlíme nad tématem dalšího představení.

Nikola: A můžete nás v nejbližší době vidět třeba v inscenaci “NEBE?” 22.5. V Divadle Bolka Polívky v Brně

Bára: A pokud vám to nevyjde, mrkněte na program na naše webové stránky www.divadlomalehry.cz

Vzhledem k Vašim sdíleným článkům vidíme, že s kolegyňkami se vídáte I ve svém volném čase, jsou místa, která máte v Brně oblíbená?
Bára: Všechny tři Brno milujeme. Radujeme se z každé nové fasády i z každé nové kavárny. V zimě jsme se radovaly z toho nádherného kluziště na Moraváku, teď rády vyrážíme na kole s košíkem na Zelňak.

Nikola: Milujeme kino Art, které nám rekonstruují, plavečák na Kraví hoře, řeckou kavárnu a samozřejmě brněnská divadla…

Daniela: Na Brně je krásné, že ho Brňáci milují a je to z něho cítit. A taky je obrovská výhoda to, že nasednete na kolo a za pár minut jste v lese. A les je vlastně pro nás to “nejvíc”.

Na závěr bychom Vás poprosili, jakožto tvůrčího a inspirativního člověka, abyste se s našimi čtenáři, podělila o jakoukoliv myšlenku, která Vás teď právě napadla.

Daniela: Nebát se být tím, čím doopravdy být chceme, protože nejsme na světě, abychom plnili představy druhých o nás, ale jsme tu proto, abychom pochopili, kým jsme a kým opravdu chceme být a tuhle vizi následovali, bez ohledu na to, co si o tom mysli naše okolí.

Nikola: Napadá mě, že každý člověk má na světě svoje místo, své jedinečné poslání, svůj talent a individualitu a tak nemusí dělat práci, co ho nebaví, ale jednoduše si rozvzpomenout, co ho v dětství nejvíc bavilo, o čem snil…naše sny jsou totiž vodítkem k tomu, jakým směrem se máme vydat.

Bára: A taky mě napadá, že není třeba soupeřit, pomlouvat a nenávidět, protože to je právě to, co nás činí slabými a snadno manipulovatelnými. V každém z nás je něco krásného, co stojí za ocenění…

Napsal/a: Michaela
Foto: MALÉhRY